Chapter 3
Draymorův dech a zkouška odvahy
Liora a liška Vixel putovaly celé odpoledne stále hlouběji do míst, kam sluneční paprsky téměř nepronikaly. Vzduch houstl a chladl. Krok za krokem je hustá, stříbřitá mlha vedla až k obrovskému, prastarému dubu, jehož kořeny připomínaly zkamenělé obry. U jeho paty se v šeru rýsovala postava – Draymor, duch lesa a strážce dávných tajemství.
Draymor pomalu otevřel své oči, které vypadaly jako dva kusy leštěného jantaru, a zahřměl hlubokým, rezonujícím hlasem: „Kdo ruší klid starých časů? Kdo sem přivádí němého tvora?“
Liora udělala krok vpřed, pevně stiskla Vixel za tlapu a nenechala se zastrašit. „Přicházíme ve jménu Pramene zapomenutých hlasů, Draymore. Lišce Vixel byl ukraden hlas a my ho chceme zpět. Víš, kde ho hledat?“
Draymor si dívku dlouze a zkoumavě prohlížel. „Odvaha ti nechybí, děvče. Ale myslíš si, že stačí jen chtít? Liščí hlas i ztracené melodie tohoto lesa se nacházejí za hranicí. Tam, kde lidé zcela zapomněli snít. Než vás pustím dál, musíte projít zkouškou. Musíte dokázat, že vaše pouto je silnější než strach z vlastní prázdnoty.“
Kolem nich se v tu chvíli rozvířila divoká vichřice. Stíny se natáhly a zkusily Lioru vyděsit vzpomínkami na chvíle, kdy byla sama a bezradná. Vixel zavrčela a stoupla si před Lioru, připravena ji bránit.
Liora však pochopila pravou podstatu zkoušky. Klekla si k lišce, objala ji kolem krku a pevně řekla: „Strach nemá sílu, když na to nejsme sami. Věříme si.“
V tu ránu vichřice utichla. Draymor se jemně usmál – jeho vousy se zatřpytily. „Dobře jsi odpověděla. Jděte. Konec lesa je blízko.“
V tu chvíli vystřelilo z Draymorova stromu oslepující, hřejivé světlo. Rozrazilo hustou tmu jako blesk a otevřelo před nimi cestu ven, na samý práh lidského světa.