Chapter 2
Němá liška a píseň listí
Druhého dne ráno slunce vyhnalo mlhu z údolí a Liora se vydala hlouběji do lesa, aby zjistila, co všechno temnota ohrožuje. Kráčela po úzké stezce, když vtom uslyšela slabé zašustění. Mezi hustým kapradím sedělo podivuhodné zvíře – štíhlá liška s hebkou rezavou srstí a neobvykle velkýma, smutnýma očima.
Liora k ní pomalu a opatrně přistoupila. „Ahoj, maličká, co tady děláš tak sama?“ oslovila ji vlídně.
Liška sebou cukla, ale neutekla. Zvedla hlavu, otevřela tlamu, jako by chtěla něco namítnout nebo zavrčet, ale nevyšel z ní ani hlásek. Byla němá. V očích se jí leskly slzy.
V tu chvíli se celým lesem rozlehla zvláštní, tklivá melodie. Stromy kolem nich se naklonily a listí zašumělo zvláštním jazykem. Liora, díky setkání s pramenem, rázem porozuměla tomu, co listí vypráví.
„Její hlas…“ vydechla Liora překvapeně. „Temnota jí ukradla vlastní hlas. Proto nemůže promluvit.“
Liška sklonila hlavu a smutně se otřela čenichem o Liorinu ruku. Dívka ji s citem pohladila po jemné srsti. „To je v pořádku,“ řekla tiše a podívala se jí hluboko do očí. „Já vím, jaké to je ztratit slova. Budu tvůj hlas, dokud zase nenajdeš ten svůj. Slibuji.“
Liška – jako by pochopila – rázem ožila. Její smutný pohled vystřídala jiskra odhodlání. Stala se věrnou průvodkyní a Liora ji pojmenovala Vixel, podle jiskřičky naděje, kterou v ní zahlédla. Společně vykročily vstříc hlubokému lesu.