Chapter 1
Tajemství šeptající vody
Hluboko v šumícím lese, kde se koruny starých buků dotýkaly oblohy a měkký mech voněl po jarním dešti, žila dívka jménem Liora. Měla vlasy, které ve stínu vypadaly jako kaštanové, ale když na ně dopadl paprsek světla, jemně zlatavě zářívaly, jako by v nich uvízly kousky slunce.
Toho večera slunce pomalu zapadalo za obzor a les zahaloval stín. Liora kráčela po neznámé pěšině, když vtom uslyšela podivný zvuk. Nebyl to šum větru ani zpěv ptáků. Bylo to tiché, rytmické bublání, které jako by ji volalo jménem.
Propletla se hustým kapradím a ocitla se na malé, skryté mýtině. Uprostřed ní stínovala stará skála, pod kterou vyvěral malý, průzračný pramen. Voda v něm však nebyla obyčejná. Když se Liora naklonila blíž, voda se zachvěla a z hlubin k ní dolehly tiché hlásky.
„Kdo… kdo to mluví?“ zašeptala Liora překvapeně a ucouvnula o krok zpět.
„Nezbytná slova, Lioro,“ promluvil pramen. Jeho hlas zněl jako zvonkohra ve větru. „Jsme zapomenuté hlasy. Příběhy, které lidé a zvířata vytrousili na cestě životem, slova, jež nestihli říct, a sny, které se bály tmy. Kdo naslouchá srdcem, uslyší to, co uši běžně neslyší.“
Liora se posadila na kraj kamene a fascinovaně poslouchala. „A proč jste tady? Proč vás nikdo neslyší?“
„Protože svět venku hlučí,“ odpověděl pramen smutně. „A nad lesem se navíc stahuje nová temnota. Někdo – nebo něco – krade ze světa pravou podstatu slov. Pokud nezasáhneš, utichne i to poslední, na čem záleží.“
Jakmile pramen dořekl, les kolem nich se podivně zachvěl a obloha nad mýtinou potemněla. Liora v tu chvíli pocítila v hrudi zvláštní, hřejivé odhodlání. Věděla, že objev tohoto místa nebyla náhoda. Její příběh teprve začínal.