Chapter 5
4. KAPITOLA: Únorový úsvit v Itálii a iluze velké lásky
Když se ohlédnu za obdobím, které následovalo po mém odchodu z domova, vidím ženu, která musela dospět rychlostí blesku. Žádné měkké polštáře, žádná záchranná síť v podobě rodičovského zázemí. Byla jsem sama se sebou, se svými jizvami z dětství, s křehkým zdravím a s batůžkem plným odhodlání dokázat celému světu – a hlavně sama sobě –, že mám právo žít důstojně.
Pracovala jsem, kde se dalo. Každá vydělaná koruna měla svou váhu, každý den byl zkouškou výdrže. Moje tělo, poznamenané dřívějším epileptickým syndromem i přísnou ostražitostí vůči lékům, občas protestovalo, ale moje vůle byla silnější než únava. Přesto jsem v hloubi duše cítila, že moje kořeny v téhle zemi jsou příliš otrávené vzpomínkami. Potřebovala jsem prostor, kde by mě nikdo neznal, kde by se nikdo neohlížel na to, co o mně matka se sestrou kdysi nabulíkovaly. Potřebovala jsem čistý stůl.
A tak přišel konec února roku 2008. Měla jsem jednadvacet let, v kapse jednosměrnou jízdenku, v srdci směsici obrovského strachu a dětské naděje a v mysli jedinou myšlenku: Už musím odejít dál.
Odletěla nebo odcestovala jsem do Itálie.
Pamatuji si ten den, jako by to bylo včera. Vzduch v Itálii voněl jinak – voněl mořem, solí, dálkou a neznámou svobodou. Když jsem vystoupila z dopravního prostředku a nadechla se cizího vzduchu, měla jsem pocit, že se mi poprvé v životě plně roztáhly plíce. Přestože jsem neuměla jazyk a neznala jediného člověka, ta obrovská anonymita velkého světa pro mě byla v té chvíli tím nejlahodnějším balzámem na duši. Byla jsem nikdo a zároveň vším – byla jsem tvůrcem svého vlastního osudu.
Začátky v cizině nebyly pohádkou. Spala jsem v skromných pronájmech, brala jakoukoliv poctivou práci, ruce mi hrubly od tvrdé dřiny a večery bývaly protkány tichou, tesknou samotou. Ale byla to moje samota. Nikdo mi v ní neříkal, že jsem hloupá, nikdo mě neosočoval z výmyslů.
A pak, v tom novém a cizím prostředí, kde se můj život pomalu začínal usazovat do nějakých stabilnějších kolejí, se stalo něco, co mě mělo na dlouhé roky naprosto pohltit.
Seznámila jsem se s ním.
Byl mladý, měl v sobě jiskru, šarm a způsob vyjadřování, který mě okamžitě okouzlil. V jeho přítomnosti se mi poprvé v životě stalo, že jsem se cítila středem vesmíru. Dával mi pozornost, po které moje zraněná duše tak dlouho prahla. Hovořil o budoucnosti, o společném životě, o tom, že budeme držet spolu proti celému světu.
V mých očích nebyl jen partnerem. Byl mým záchranným kruhem, mým princem na bílém koni, prvním skutečným mužem, který mě vzal takovou, jaká jsem – nebo jsem si to alespoň v té naivitě a touze po lásce celou dobu nalhávala. Zamilovala jsem se celou svou bytostí, bezhlavě, bezbřeze a s tou naivní vírou, že konečně začíná ta šťastná kapitola mého života.
Netušila jsem, že tato láska, pro kterou jsem byla ochotná obětovat další desítky kusů sama sebe, se v průběhu následujících let promění v nejdelší a nebolestivější zkoušku mého života. Společně jsme strávili téměř jedenáct let v zahraničí – nejprve v Itálii a poté v Rumunsku, kde jsme strávili největší část této společné cesty.
V té době se nám narodily dvě největší poklady mého života, dvě krásné bytosti, které se staly smyslem každého mého nadechnutí: náš chlapec a naše dívenka. Dnes je z našeho chlapce už téměř šestnáctiletý mládenec a z dcery třináctiletá slečna.
Když se ohlédnu za těmi prvními italskými dny roku 2008, vidím mladou holku, která s kufrem v ruce věřila, že našla ráj. Netušila, že ten ráj bude mít velmi záhy hluboké trhliny a že zlatá klec, kterou si s tímto mužem začala budovat, v sobě nese temnotu, před kterou bude muset po letech opět utíkat...