Chapter 2
1. KAPITOLA: Skleněný dům a první nádechy (Část 2)
Lékařské zprávy, EEG křivky a lahvičky s léky se staly pevnou součástí mého dětství. Zatímco ostatní děti prožívaly bezstarostné léto venku na slunci, já musela opatrně dávkovat své síly. Epileptický syndrom mi neustále připomínal, jak tenká je hranice mezi normálním dnem a chvílí, kdy se vám svět zhroutí pod nohama. Zvykla jsem si na ticho v nemocničních ordinacích, na vůni karbolu a na ten specifický pohled dospělých, ve kterém se mísila lítost se strachem.
A pak přišel rok, kdy mi bylo osm let.
Zánět, který by u jiného dítěte vyřešil obyčejný předpis z lékárny, se v mém případě změnil v boj o reakci těla. Tehdy mi lékaři diagnostikovali silnou, celoživotní alergii na léky, především na penicilin a jeho deriváty. Moje vlastní tělo začalo odmítat látky, které měly zachraňovat život. V té chvíli jsem poprvé pochopila hluboký význam rčení, že někdy vás může zranit i to, co má pomoci. Byla jsem křehká schránka, která musela našlapovat po velmi tenkém ledě.
Možná právě proto, že můj život visel od počátku na vlásku, vytvořila jsem si v sobě zvláštní obranný mechanismus. Byla jsem neuvěřitelně hodná. Až příliš hodná.
V dětském kolektivu jsem málokdy zvedla hlas. Nikdy jsem se nehádala o hračky, nespustila křik, když mi někdo ublížil. Místo toho jsem spolkla slzy a snažila se udělat radost všem ostatním. Věřila jsem, že klid a mír kolem mě jsou mou zásluhou, když se budu chovat tiše a budu všem nápomocná. Učila jsem se brzy číst v emocích druhých lidí. Poznala jsem podle tónu hlasu, kdy má otec těžký den v práci, kdy matka ztrácí trpělivost, a snažila jsem se být tím nejposlušnějším dílkem v rodinné skládačce.
Netušila jsem, že tato vlastnost – rozdávat se bezpodmínečně pro druhé a zapomínat sama na sebe – se mi v budoucnu stane největší zkouškou. Myslela jsem si, že dobrota se vrací dobrotou. Život mě však měl teprve naučit, že někteří lidé dobrotu nevnímají jako dar, ale jako slabost, kterou lze snadno využít.